fbpx

Pavel Kmotrov

Venkovan, příležitostný básník a fotograf. Propagátor myšlenky „věčné filozofie“ (Philosophia perennis) – názor, že všechny duchovní směry mají stejné jádro.

Každá moje báseň může být tou poslední
Nejsem básník. Na to abych napsal báseň, potřebuji nebýt básník. Na to abych něco trochu zajímavého vyfotil, potřebuji nebýt fotograf. Nevyhledávám psaní poezie, vyhledávám prázdnotu. Jen, občas se stane, že se prázdnota sama od sebe naplní. Každá moje báseň může být tou poslední. Posledním polibkem múzy. Nebo, podle CG Junga, poslední (uměleckou) invazí z nevědomí do vědomí.
Žiji v malé vesničce na Kutnohorsku, v krajině zaniklých rybníků, pod Železnými horami, na břehu zaniklého rybníka Kmotrova. Jednou v něm skončí moje tělo ve formě popela. Svoji duši jsem vložil do svých textů.
Záměrem uspořádat své verše do sbírky jsem se začal zabývat koncem roku 2019. Bylo třeba projít asi 100 děl a vybrat ta, která jsem v ní chtěl mít. Během třídění se začala krystalizovat podoba sbírky. Nakonec jsem ji rozdělil do čtyř oddílů, mezi které jsem vložil citace o vztahu formy a obsahu.
První oddíl se zabývá životem obecně a řazení textů naznačuje životní pouť od početí po smrt. V básních zaznívají témata jako ekologie (Rozhovor s květinou), pocit osamění (V dálce zaštěkali psi, Šedivá skálo, Cizinci), vztah ke kořenům (Kámen, Ovocné stromy), spiritualita (Zpráva o mé smrti, Na cestu do Mekky), osobní svoboda (To mezi tím), nebezpečí sklouznutí ke konzumnímu životu (Na rohu supermarketu).
V druhém oddílu o vztahu mezi mužem a ženou může pozorný čtenář vypozorovat příběh. Na začátku je naděje (Gravitace). Následují milostné básně (Nebudu, Na počátku) a básně o prostém domácím štěstí (Okna dokořán, Venkovská romance), ale nakonec nastává uváznutí v neřešitelné situaci (Koleje). Blok vyvrcholí dílem (Dávám se ti) kde je rovina vztahu mezi mužem a ženou protnuta rovinou spirituality. V básních lze najít určité autobiografické rysy, nicméně rád pouštím fantazii na špacír a vytvářím fiktivní páry a fiktivní situace. Dokonce jsem se párkrát pokusil podívat se na věc z pohledu ženy.
Rád se vyjadřuji na minimální ploše, strefuji se do jediného okamžiku. Počkejte (na krátko) je proto blok miniatur. Některé připomínají haiku. A i když se o haiku v pravém slova smyslu nedá mluvit, mají pro mne hodnotu. Např. v básni Dopis:

Zaplať Bůh jsem živ a zdráv!
ale na prstech tu počítají
kdy půjdeme do pole

jsem se pokusil v několika slovech vyjádřit typický obsah z korespondence vojáka odveleného na bojiště první světové války. Inspirací mi byly texty z pohlednic, které můj pradědeček Josef Nohejl posílal z války mé prababičce.
Poslední oddíl Hrstička plevele tvoří básně humorné. Občas o sobě slyším, že bývám posmutnělý. Myslím, že klamu tělem a v zásadě jsem veselé mysli.
Na závěr je třeba zmínit, že o vznik sbírky se přičinila celá řada lidí. Jsem moc vděčný Melanii Andree Walker, která bohužel již není mezi námi, že mě seznámila s Igorem Indruchem, jenž mi se spoustou věcí pomohl, poradil a v jehož malém nakladatelství sbírka vyšla. Děkuji Markétě Běhalové za jazykovou korekturu, Standovi Lustigovi za obálku, Dušanovi Lapáčkovi za medailonek a Honzovi Brunclíkovi za profesionální portréty vytvořené na hrázi mého Kmotrovského rybníka.
Budu moc rád, když si vy čtenáři ve sbírce básní Zpráva o mé smrti najdou něco k zamyšlení, dojetí, nebo alespoň pobavení.
Pavel Kmotrov

Sbírku Zpráva o mé smrti můžete zakoupit zde:

https://www.indruch.cz/produkt/pavel-kmotrov-zprava-o-me-smrti/

Zanechte komentář

Your email address will not be published.