Předkec

Rok našeho narození byl příznačný – 1968. Narodili jsme se jako ztracená a zbitá generace. Nikdo se nikdy pořádně nestaral, kdo jsme a jak žijeme. My, kluci jsme zajímali alespoň vojenskou zprávu. Holky nezajímaly nikoho. Vyrůstali jsme bez perspektivy.

Dnes je mi třiadvacet. Raději bych byl, kdyby mi bylo nejmíň šedesát. Měl bych život za sebou. Takhle ho mám prý před sebou. Ale vůbec nevím, co přinese. Momentálně se mořím s touhle knížkou. Nevím, co mě to popadlo, že jsem s tím vůbec začal. Dřu se s tím už rok. To není moc dlouho, já vím, ale já to už nosím hezky dlouho celý v hlavě. Od takových šestnácti nejmíň. V sedmnácti jsem sedl poprvé ke stroji a naťukal pracně prvních padesát stránek. Pak jsem to nechal plavat. Raději jsem jezdil na vandry, chlastal a chodil na bigbíty. Pak jsem začal studovat vysokou školu, a život stál čím dál víc za hovno. Těch padesát stránek jsem však nosil stále s sebou jako svůj talisman. V myšlenkách jsem se k nim neustále vracel, a rozvíjel příběh dál a dál.

17. listopadu 1989 nám na Národní třídě konečně ukázali, že jakousi starost o nás přece jen mají. Přes noc jsem se všichni stali bezejmennými hrdiny. Mluvil o nás celý svět. Posílali nám peníze (pak se ty prachy vypařily, a dodnes nikdo neví kam). Prožít to tak ještě jednou! Děkuji, nechci. Musel bych to prožít skutečně od začátku do konce – tedy i s tím, jak na nás celý svět zase rychle zapomněl.

Narodili jsme se jako ztracená generace. Nikdo se o nás pořádně nestaral. Nikoho nezajímalo, kdo jsme a jak žijeme. My, kluci jsem zajímali alespoň vojenskou zprávu, holky nikoho (snad kromě obchodníků s bílým masem).

Vyrůstali jsme bez perspektivy. Tak jsem alespoň chlastali a dělali bordel. Pak si nás někdo přece jen tu a tam všiml. Pak se krok dějin zrychlil, a my byli z ničeho nic slavní. Dneska už zase nezajímáme nikoho. Jako ztracená generace jsem přišli na svět, jako zapomenutá z něj sejdeme. Tak alespoň chlastáme a děláme bordel...

Plný euforie jsem vytáhl na světlo boží těch prvních padesát stránek, a začal pokračovat. Bylo po revoluci, vstříc nám vycházela světlá budoucnost. Než jsem to stihl dopsat, všechno bylo zase jinak.

Nicméně – příběh tu je. Jestli máš náladu si to přečíst, kup si k tomu pár lahváčů (tuto knihu je dobré zapíjet) sedni si hezky do křesla, pusť si k tomu nějakou fajn muziku a nedej se ničím rušit.

Možná tě pak trochu zarazí, že to vlastně nemá žádný konec. Jedině smrt je konec. Je to příběh až příliš současný, abych ho mohl nějak uspokojivě ukončit. Zatímco jsem to psal, doba mi utekla a story zůstala pozadu. A já už jsem zoufalý jako na začátku, a nemám sílu vymýšlet to celé znova.

Asi v polovině jsem toho musel zase zanechat a vypadnout za hranice, abych poznal, že kapitalismus taky není zas tak velký zázrak. Vrátil jsem se na školu, abych zjistil že všichni ti staří bolševici tam stále ještě zaclánějí a mají se dobře, zatímco mojí bývalí spolužáci, kteří v životě ještě nikomu neublížili nemají práci.

Tahle knížka měla končit happy endem. Po létech nasranosti a beznaděje revoluce, a pak už bude všechno oukej. Jenže už v lednu jsem takhle šel po Václaváku, a najednou koukám – všude plno lidí. „Tak za copak to dneska manifestujeme?" Pomyslel jsem si. Ale nikde žádné transparenty, nikdo nevykřikuje žádná hesla. Co to tedy je?

Šel jsem se na to podívat zblízka. Lidé se tlačili, strkali do sebe a nadávali si – „ale, to už tady, dlouho nebylo. Na copak to asi stojíme frontu?" Došlo mi velice rychle, o co tu jde. Tak jsem se prodral blíž, a už jsem to viděl – lidé se tu rvali o KRONIKU SAMETOVÉ REVOLUCE

„Život se vrací do starých kolejí." Říkal jsem si, a znechuceně odcházel. To jsem ještě nevěděl, že  přesně za rok budu nucen vyslechnout ve vlaku tento rozhovor:

„Dušek včera prodával máslo po patnácti, byla jste se postavit?"

„Né, na co, já mám másla plný mrazičák, ještě za deset.!"

„Šak já taky, ale byla jsem tam hned, jak otevíral, tak jsem koupila, co jsem unesla. Šak to u nás prodám o korunu dráž."

„A cukr nepotřebujete?"

„Ale kdež, já mám domu cukru sedmdesát kilo!"

„Jenom? To já mám doma sto! A rýže půl metráku!..."

A tak jsem těch pár stránek s happy endem hodil do koše. Vyrůstali jsem bez perspektivy, ale říkali jsem si, že jednou třeba komunisty vyženeme, a pak bude v kraji pod Řípem zase dobře. Všechnu vinu za tu mizérii jsme totiž svalovali na ty nebohé bolševiky.

Komouši, odpusťte nám to.V Čechách bude dobře tehdy, až tady nebudou vůbec žádní lidé.

Jsme ztracená generace. Narodili jsme se ztracené generaci. Po nás přijde další ztracená generace. A po ní další...

Nikde žádná naděje. Jen smrt a zapomnění. Jednoho dne přiletí UFOni, a najdou tu jen hromadu smetí a spoustu snů a lží. Budou se přehrabovat v těch krásných knihách a kroutit při tom hlavou: „Jak mohla tak kulturní civilizace s tak obrovským duchovním bohatstvím, které střádala po celá staletí, zahubit sama sebe?"

Nedojde jim, že všechny ty krásné myšlenky, že to je jen přetvářka. Jen pouhá snaha být něčím jiným. Něco si předstírat, něco si nalhávat. Že to jsou jen sny, které jsem nedokázali uvést ve skutek.

Praha 20.3.1991